Srpen 2011

"Bojová plemena psů" aneb "hodní" a "zlí" psi

29. srpna 2011 v 10:21 | Já |  Moje úvahy o psech
Staffordové, rotwajleři, bull psi, amstafové - v poslední době velmi ožehavá témata.
Zatracujeme je a zároveň se jich bojíme. A jak by taky ne, když nám média den co den servírují pikantní zveličené zprávy, jak krvežíznivý pitbull rozsápal malé dítě nebo napadl svého majitele. Pokud budeme pátrat po příčině takovéhoto chování, musíme si v první řadě položit otázku: Proč se to vlastně stalo?
Pokusím se tu vyvrátit či objasnit pár nejasných pomluv a pravidel ohledně těchto obávaných psů, a chtěla bych změnit jejich náhled na ně.
Pojem "bojová plemena" je v poslední době velmi rozšířený. Přitom všichni psi zařazovaní do této skupiny spadají podle platného FCI do kategorie pracovní/služební plemena!
Lidé, kteří o určitých psech mluví jako o "bojových plemenech" mají na mysli rotwajlera, bull psy, stafforda aj. budící svým vzhledem a temnou minulostí psích zápasů nebo službou v armádě respekt.
Upřímně si myslím, že označení "bojová plemena" je hloupost. Žádný pes se nenarodí jako pes "bojový" tedy pes "zlý". Je pouze takový, jak ho socializuje, vychová a vycvičí jeho majitel. Tím se dostávám k další kapitole, tedy k rozdělení na psy "hodné" a "zlé". "Zlými" psy myslí většina nepejskařů již zmíněné bull psy, RTW, americké staffordšírské teriéry a někdy i dokonce německé ovčáky nebo dobrmany! "Hodní" psi jsou pak retrívři, salašníci (a jiné mírnější a snadněji vycvičitelné plemena), malá plemena psů (přitom je yorkšírský teriér pořád jen teriér, stejně jako pitbull teriér) atd. Je však víc jak hloupé si myslet, že "zlí" psi mají větší tendenci a předpoklad kousat do lidí jako "hodní" psi. Snad až na dobrmana, kterého v Německu Louis Dobermann vyšlechtil jako velmi ostrého policejního psa, je vše, ale opravdu vše podmíněno právě majitelem psa. Ten svého čtyřnohého kamaráda (ať už je to pitbull či labrador) vychovává a cvičí zodpovědně a s láskou, takže získá poslušného, nekonfliktního parťáka, vždy však připraveného svého páníčka bránit. Existuje však také druhá "skupinka" lidí, kteří si pořídí právě jedno z tzv. "bojových" plemen jen kvůli jeho vzhledu, pověstem a minulosti, aby vypadali po boku téhle "zabijácké bestie" drsně. Takovýhle lidé pak obvykle své psy pořádně nebo vůbec necvičí, nedávají jim potřebnou lásku ani výchovu, ba je dokonce úmyslně podporují v agresivitě vůči jiným lidem či zvířatům. Pak je na světě skutečná katastrofa, tedy "zlý" pes. Ve skutečnosti je to však pouze jen a jen hloupý páníček. A když pak takový pes někoho doopravdy nepěkně kousne, je z toho jen další spousta nadávek na "bojová" tedy pracovní plemena psů, místo aby se nepejskaři zamysleli, jak a jakým způsobem byl pes vlastně vychováván.
A co se tady snažím celou dobu naznačit? Že žádný pes není "zlý" od narození, a že každý by si měl pořizovat takového psa, u kterého si je jistý, že jeho výchovu zvládne.

"Bojovým plemenem" neboli "zlím" psem nepejskaři obvykle myslí především bull psi:

Někdo dokonce i německé ovčáky:

Nebo dobrmany a boxery:

"Hodnými" psy jsou pak nazýváni retrívři:

A salašníci:

A taky některá malá plemena:

A přitom je každý pes jen a jen takovým jakým ho vychováme:

Dokonce i takové zadržení figuranta berou vycvičení psi jako hru, a né jako pravý útok na člověka:

I v tomto videoklipu berou pitbulla jako nebezpečnou besti pro partu drsňáků (od 1:22):

Jamolice

24. srpna 2011 v 14:02 | Já |  Výlety
V úterý - 2.8.2011 Jsem byla s Alicí a kámoškami na výletě v Jamolicích. Naším cílem byla zřícenina Templštýn.
Na autobusové nádraží nás hodil můj taťka, takže jsme si ušetřily pro mě neoblíbenou cestu z Rajhradic přes Chrlice do Brna. Autobusem z Brna do Jamolic jsme měly jet čtyřicet minut, ale jaksi se to trošku protáhlo, takže jsme jely asi hodinu. Seděly jsme na "zadňáku" a Alice byla v autobuse moc hodná! Nastupujeme sice vždy s náhubkem, ale potom jí ho většinou sundávám, zvlášť na takové dálkové cesty. Labrador s náhubkem je totiž nebezpečnější než pitbull bez náhubku.
Vystoupily jsme v krásné vesničce s názvem Jamolice, ve které projede autu průmerně jedenkrát za půl hodiny. Naše skvělá organizátorka Kačka, která výlet připravila, se zorientovala v mapě a přečetla nám něco o Templštýnu. Potom jsme se vydaly na cestu. Trochu jsme zabloudily, a udělaly si menší obkliku malým lesíkem, ale nakonec jsme cestu, která na templštýn vedla, našly. Jenže pak jsme dorazily na rozcestí. Náhodně jsme vybraly jednu z cest, aniž bysme se dívaly na značky (měly jsme jít po žluté, nebo po červené). Bylo to super, šly jsme si pěkně v klídku v chládku po štěrkové asfaltce lesíkem. Pak se Gabča rozhodla, že se nají, a tak si vytáhla svačinu. Jenže jak chleba vybalovala z ubrousku, Alice ucítila vůni sýra a chleba jí celý vytrhla z ruky a sežrala i s ubrouskem. Určitě jí chutnal. To stejné pak udělala i mně.
Páč jsme se vydaly špatnou cestou, jak už jsem psala, prodloužily jsme si cestu o deset kilometrů.
Naprosto jsme z té cesty sešly a vydaly se kamsi po nádherných loukách a kolem skal. Přebrodily jsme asi čtyřikrát jednu řeku a nespočetněkrát nějaký potok. Lezly jsme po stráních a hrozily nám opravdu ošklivé pády, neměly jsme tušení, kde jsme, začínalo nám kručet v břiše a došlo nám pití. Stejně jsme se však skvěle bavily a zachovávaly si optimismus. Alice byla z výletu nadšená a lítala po stráních jako srnka. Nakonec jsme však nějakou cestu našly (domnívaly jsme se, že vede do Ivančic), která nás zavedla přímo na Templštýn. Pak se stalo, že jsem na cestě zapomněla Alicino vodítko, a tak jsem se musela vracet. Naštěstí jsem ho však našla.
K zakončení báječného výletu jsme si zašly do už méně báječné "restaurace", kde jsme si daly velice předražený smažený mastný sýr. Co mě však potěšilo, bylo to, že číšník dal Alici mísu s vodou a plno masa a kostí. Na zahrádce však blízko nás seděla nějaká rodinka s malým dítětem, které neustále otravovalo Alici, píchalo jí do očiček, šermovalo jí oplatkem před hlavou atd. (a takhle pak vznikají ta pokousání psem!).
Najedly jsme se a vydaly se zpátky na autobusovou zastávku. Nazpátek už pro nás taťka přijet nemohl, a tak jsme jely celou cestu z Jamolic až do Rajhradic autobusama. Alice byla moc, moc hodná i přesto, že bylo obří vedro, a tak jsem jí ještě ve Vaňkovce koupila krásný stopovací postroj. Domů jsme dojely všechny v pořádku.
Byl to super výlet a moc děkuji skvělé organizátorce Kačce za úžasné naplánování celého výletu, suprové pomocnici, zdravotnici a nosičce mého fotoaparátu Gabči a v neposlední řadě také mojí labradorce Alici za neúnavné tahání do kopců a pomoc při zdolávání prudkých srázů.


Kačka, já a Alice na autobusovém nádraží v Brně:


Já a Alice:

Alice byla v autobuse moc hodná, košík jsme nepotřebovaly:

Kačka, Gabča a Alice v Jamolicích:

Alice si tu našla kamaráda:

Kačka, já a Alice v Jamolicích:

Žába:

Trochu jsme zabloudily:

Nakonec jsme cestu na Templštýn našly:

Jenže na rozcestí jsme se vydaly špatnou cestou:

A nakonec jsme sešly i té špatné cesty:

Šipka ukazuje nahoru, né? Smějící se

Odpočinek:

A konečně: zřícenina hradu templštýn!

A jdeme zpátky:

Unavená Alice v autobuse: