Prosinec 2011

Když jde smečka ven

30. prosince 2011 v 12:31 | Já |  Fotky Alice
Nejprve jsme se stavily pro kamošku Terku, která má fenku Bellu:


Potom jsme přibraly i Peťu s Tescou:


A když z nás byla takováto holčičí "partička", mohly jsme vyjít:

Berňačka Bella:


Kříženka Tesca:


Moje labradorka Alice:


A společně:



Byly jsme i na posedu:


Ztratil se pejsek:


Terka a Bella:

Peťa a Tesca:

Alice a Bella si hrají:

Pejsek (kavalir king charles španěl), který se velice bál malé Tesci:


Alice někde našla flašku:

U splavu Svratky byly labutě:

Cestou domů jsme se ještě stavily za koníkama (na fotce ČT Soňa):



Pózování v poli

28. prosince 2011 v 10:14 | Já |  Fotky Alice

Pískací kachna

27. prosince 2011 v 17:40 | Já |  Videa s Alicí

Na pivní lázni

27. prosince 2011 v 11:06 | Já |  Jak se s Alicí žije?
Dne 13.11.2011 jeli moji rodiče do Kuřimi na pivní lázeň. V okolí Kuřimi jsou pěkné lesy, a tak jsem se rozhodla, že pojedu taky a vezmu s sebou Alici a půjdeme se do lesů projít. Nakonec s námi jela i má devatenácti letá sestra Nikola, protože musela řídit. Jízda proběhla v pohodě, Alice cestu v kufru prospala, neboť byla unavená za cvičáku. Když jsme dojeli na místo, šly jsme rodiče doprovodit k budově lázní a pak se vydaly prozkoumávat tamější porost. V lese se z Alice stal záchranářský pes, který nás rychle a s nadšením vyhledával, a oznamoval světu náš nález vyštěkáním. Potom se Alice naopak proměnila v obranáře a revírovala podle mojich pokynů betonové sloupy, které ve značných rozestupech stály na kapustovém poli. Když konečně našla Niku, schovanou za téměř nejvzdálenějším sloupem, vyštěkala ji s takovou vervou, až se sestra polekala.
Pak jsme narazily na velkou pastvinu, obehnanou drátěným plotem, na které se pásli dva koně plemene nejspíš ČT a hucul. Chvíli jsme si je hladily, ale jen do doby, kdy černý teplokrevný hřebec s hvězdičkou na čele nezaútočil na moji labradorku a pak i na Nikolu. Byly jsme nuceny dát se na úprk.
Na cestě zpátky jsme objevily cyklostezku, která nás zavedla až k silnici a odtud (ačkoli jsme se zprvu strachovaly, že jsme zabloudily) jsme došly až k budově lázní, ze které právě vycházely rodiče. A protože nám všem za tu dobu vyhládlo, vydali jsme se do restaurace. Nejdříve jsme nevěděli, jestli Alici nenechat v autě, ale nakonec (v restauraci nebyla poprvé a zatím se vždy chovala dobře) jsme ji vzali s sebou. Zprvu vytrvale sledovala různobarevné rybičky v obrovském akváriu, ale potom jí sama od sebe spadla hlava, a tak se celá unavená a spokojená natáhla na kachličky, vyhřáté ohněm z krbu, a usnula. Pak Alice dostala spoustu kostí z vepřových žeber.

Když jsme dojeli domů, dostali oba hafani granule a šli do postele - tedy do boudy.

Blbinky 2

25. prosince 2011 v 12:05 | Já |  Výcvik Alice
Alice a já - podlézání pod nohama:



Blbůstky :)


Poslušnost s očním kontaktem

25. prosince 2011 v 11:58 | Já (a mamka) |  Výcvik Alice
Alice a já - chůze u nohy:



Změna poloh u nohy:



Sedni, lehni, vstaň - před psem:



Když se nedaří, co se dařit má :D



U rybníka

22. prosince 2011 v 14:21 | Já |  Fotky Alice

FOTO ze cvičáku 13.12.2011

17. prosince 2011 v 19:26 | Já |  Kynologický klub Rajhrad
Tak to jsme my, pejskaři:


A toto jsou naši pejsci:


Nessie - obrana:

Alice a Mia lítaly jako o závod:




11.12.2011

17. prosince 2011 v 19:02 | Já |  Kynologický klub Rajhrad
Tentokrát jsem si na cvičák vzala foťák, a tak byla Alice první část poslušnosti uvázaná, zatímco já fotografovala. Když jsem pak s Alicí šla cvičit, byla strašně otrávená, protivná a vypadala uraženě - nejspíš se na mě naštvala, že jsem ji nechala uvázanou, zatímco ostatní cvičili.
Pak jsme nechali psi pořádně vyblbnout, udělali aporty, přeskákali překážky a pak se šlo na obranu.
Alice se pěkně rozkousala, a ačkoli byla rozzuřená, soustředila se a poslouchala mě na slovo. Jenže když jí figurant zlehka plácl pěnovým obuškem přes hřbet, pustila s poplašeným mrkáním rukáv a zůstala stát na místě. Dostala ihned znovu kousnout a za velikého chválení si "kořist" odnesla. Nemohla jsem věřit vlastním očím (a nebyla jsem jediná), že se Alice bojí. Alice se nikdy nebála, ať dostala od figuranta jakoukoli "šlupku". Právě naopak, vždy ji ještě máchání biče i obušku "namíchlo" a přimělo k lepšímu výkonu, a mnohem víc ji i obrana s takovým aktivním figurantem bavila. Zkusili jsme to ještě jednou, tentokrát s Jitkou, jenže se zase pustila, a tak jsme museli začít znova od začátku - Hlazení obuškem i bičem s nemalým odměňováním, slabé bouchání do země poblíž Alice a nakonec jsme se dostaly až k jemnému klepnutí měkkým obuškem přes bok, a ona se stále nebála a v klidu ležela. Pak už jsme s tím však přestali, aby toho náhodou nebylo moc, nebo abychom to třeba nepřehnali a ona se nezačala znovu bát. Po odpočinku jsme šli na ZM revíry, které se Alici i s odvoláním od figuranta moc povedly! Nakonec si "ulovila" rukáv a odnesla si ho na své místo, kde občas bývá uvázaná.
A pak jsme šly domů…
PS: Nezapomeňte se podívat na fotky Mrkající.

Když je štěně zvědavé

10. prosince 2011 v 11:48 | Já |  Moje úvahy o psech
POPIS BYTU Z POHLEDU PSA

Aneb když je štěně zvědavé

Dnes nastal ten den, den, kdy jsem doma zůstal sám. Kde je můj majitel? Říkal, že musí do práce. Nerozumím tomu.
Chvíli se v pelechu vrtím, vyju, zoufalstvím štěkám. Nevede to k ničemu. Pak můj pohled padne na to velké světlé dřevěné. Má to tvar obdélníku. Můj majitel mě tím vypouští do kuchyně a z kuchyně pak ven, to je potom velká legrace. V tu dobu mám, jak říkají dvojnožci, "dveře" velmi rád. Pak je to však také něco, čím páníček odchází, a v tu chvíli sranda končí.
Ještě jedenkrát jsem vyštěkl a pak se s odhodláním, jaké jen dvouměsíční štěně labradora může mít, vrhl vší silou proti dveřím. Kromě toho, že jsem se potloukl, nestalo se zhola nic. A tak začal zdlouhavý proces škrábání, trhání, žvýkání a dalších aktivit, potřebných k zlikvidování dveří, nebo chcete-li odstranění překážky z cesty.
Jakmile se mi do dveří podařilo udělat dostatečně velkou díru, začal jsem se sápat ven. Né proto, že by se mi v mém pelíšku nelíbilo, né proto, že bych chtěl utéct, snad jen ze zvědavosti.
Dopadl jsem na naleštěné parkety, jako bych se právě narodil. Zmateně jsem se kolem sebe rozhlížel. Bez přítomnosti páníčka se najednou všechny věci jevily tak velké! Některé dokonce obrovské.
A hele! Copak je to v té modré krabici? Line se z ní vůně všech chutí, barev a tvarů. Tak, jak ji vnímáme my, psi, je to ten nejnádhernější zážitek. Rozběhl jsem se k tomu místu, ťapky se mi přitom na kluzké podlaze rozjížděly. Odrazil jsem se od země a předními tlapkami tu věc povalil. Vyskákalo z ní spoustu dobrot. Bylo to něco docela jiného, než moje každodenní granule. Našel jsem tam však i věci nepoživatelné, například igelitové sáčky, pomačkané kartony od mléka, plato od vajec a obal od česnekových brambůrek. Část jsem ho omylem snědl. Už teď jsem cítil, jak mě tlačí v bříšku.
Zanechal jsem tedy toho hodování, a rozhodl se prozkoumat další část bytu. Pokud to bude stále tak zábavné, jistě se přitom nudit nebudu.
Bílá orchidea se na mě pohrdavě dívala z parapetu na okně. Však počkej! Já ti dám! Vyšplhal jsem se nahoru po kožené sedačce v barvě smetany, a přitom ji několikrát rozškrábl ostrým štěněčím drápkem - né, že bych to dělal naschvál. Uchopil jsem květinu do zubů a dvakrát do ní kousl. Tak co prevíte? Už máš dost!? Nadával jsem jí v duchu a mohutně zatřepal hlavou ze strany na stranu. Jenže v tu chvíli mi nohy podjely a padal jsem dolů. Chvíli jsem se na zemi zmítal a prskal hlínu. Temně rudému květináči, který tu teď ležel rozbitý na několik kusů, jsem věnoval jediný pohled a radostně se rozběhl k další květině. Také jsem jí rozbil květináč a pak ji ještě hodnou chvíli casnoval za stonek po zemi. To byla ale legrace!
Potom mě však zaujalo křiklavě oranžové čalounění židlí. Vyskočil jsem si na něj a trhal ho a škrábal. Takhle jsem to udělal se všemi židlemi. A copak je toto? Neříká se tomu náhodou ubrus? Vzal jsem roh té látky, skočil na zem a začal za ni pomalu tahat. Zprvu nechtěla jít dolů. Jo tak ty se chceš přetahovat? Táhl jsem za ni tak silně, až jsem měl pocit, že se mi snad čelist utrhne. Vzápětí už se však ozývalo pronikavé řinčení tříštícího se skla a duté bušení padající keramiky. Lekl jsem se toho tolik, že jsem vzal raději nohy na ramena a utíkal se schovat do vedlejší místnosti. A tam jsem uviděl schody. Jedna přední tlapka nahoru, zadní tlapka nahoru, druhá přední tlapka nahoru…. A nakonec jsem se do druhého patra domu přeci jen dostal. Zábava může začít na novo.
Právě když jsem trhal péřový polštář, zjistil jsem, že musím čurat. Udělal jsem tedy loužičku pod pánečkovu postel. Tam to jistě neuvidí, a tak se nebude zlobit. Vyskočil jsem znovu na postel a všiml se hloupě se tvářícího plyšového medvěda se srdíčkem mezi tlapami. Zuřivě jsem se na něj vrhl a kousl ho do ucha. Vylétl z něj hustý chomáč plyše. Celého jsem ho roztrhal a pak se musel pochválit, jak jsem páníčka uchránil před tak strašlivým zvířetem, jako je medvěd. A hlavně medvěd v posteli.
Z okna jsem si povšiml, jak na mě hledí měsíc. Krátce jsem na něj štěkl a pak začal výt. Takhle jsem to viděl a slyšel od své mámy. Měsíc se na mě smál, zdálo se, že se mu to představení líbilo.
Náhle se mi začalo chtít spát. Očička se mi zavírala sama od sebe, a tak jsem se schoulil do klubíčka uprostřed potrhané duchny. Jak krásně se tam leželo!


PS: Příběh jsem samozřejmě psala já Mrkající

První "výcvik"

6. prosince 2011 v 15:37 | Já |  Videa s Alicí